THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V našom rozhovore sa Igor Hubík pýtal, čo na novinku SOLFERNUS povedia „odborníci“ z Metalopolis. Nuž, tu je jeden z pohľadov na „Hysteria In Coma“, dosku čítajúcu mnohé slávne mená českej metalovej scény. Mená však nemusia nevyhnutne byť zárukou kvality a v oblasti čierneho kovotepectva sa už len ťažko hľadajú nové vzory.
Prvou otázkou, ktorá mi skrsne v mysli pri všetkých tých menách je, nakoľko je SOLFERNUS serióznou kapelou a nakoľko je to skôr projekt, kde si chlapci skúsili zahrať od podlahy niečo, čo veľmi nebudú riešiť. Ak sa prikloním k prvej variante, vidím album skôr tienistejšie, na druhej strane barikády zas pozitívnejšie. Ak skúsime tieto póly spojiť a postaviť sa niekam do zlatého stredu, vzíde mi z toho nasledovný elaborát.
„Hysteria In Coma“ je v prvom rade black s obligátnym introm. Black rýchlejšieho razenia bez vážnejších prvoplánových kudrliniek, no v konečnom dôsledku radiaci sa skôr do jeho moderných, melodickejších podôb. Význačnou charakteristikou materiálu je jeho svižnosť. Tracklist svojou kratšou stopážou v množstve sypačiek preletí skrz vašu hlavu ako dobre mierená kopija a nenechá tak veľa priestoru pre nudu. Artiklom, ktorý ma svojim spôsobom upútal a je mi ťažké ho zhodnotiť jednoznačným verdiktom, je zvláštna celková strojovosť. Neviem či to bol zámer, ale protagonisti podieľajúci sa na nahrávke pracujú so svojimi nástrojmi chirurgicky presne. To dodáva materiálu na jednej strane zvláštny (pozitívum) na druhej strane zas umelý (negatívum) výraz. Obzvlášť je to patrné na bicích, kde som v prvej chvíli vážne uvažoval o automate. A to nie vďaka nejakým neľudským eskapádam, ale precíznosťou na jednej a uniformitou každého úderu na strane druhej. Kompozície sú vystavané okolo energických, občas thrashujúcich riffov, miestami preložených melodizujúcimi akademickými sólami Blackieho alebo Ashoka (alebo ďalších hostí). Do kratšej stopáže skladieb sa vošlo pomerne dosť nápadov, čo je jednou z hlavných devíz, ktorú SOLFERNUS predávajú. Tento fakt mi ale v prvom priblížení nebol až tak zrejmý a dobré momenty sa vynárali v postupných posluchoch. Aby som prešiel k zvuku: ten je zahustený silnou basgitarou, zhora zas ohraničený Khaablusovými vokálmi. Jeho prejav je síce dosť charakteristický, no ja som sa nikdy nevedel rozhodnúť nakoľko mi jeho prejav sedí. Na druhej strane pomalšie a melodickejšie a s nadsádzkou až rockové polohy skladieb „Victoria Karisma“ alebo „Furious Beat Of Black Hearts“ ma príjemne prekvapili. Covery (hlavne SLAYER) sú v mojich očiach a ušiach tiež podarené aj napriek tomu (rúhanie musí byť), že predlohy veľmi nepoznám.
Ťažko kritizovať niečo, čo „Hysteria In Coma“ má. Album má všetky atribúty, ktoré má kvalitný blackový materiál obsahovať. Keď si ale v skryte duše myslíte, že by mal obsahovať aj niečo nehmatateľné, niečo viac... tak odpoviem, že ja som to u SOLFERNUS zatiaľ nenašiel. Remeselne sa jedná o veľmi dotiahnuté dielko, takže som zvedavý na ďalšiu kariéru tohto projektu.
Melodika a rýchlosť sú základnými piliermi a charakteristikou novinky SOLFERNUS. Album síce obsahuje všetky atribúty, ktoré má kvalitný blackový materiál obsahovať, z môjho pohľadu mu však chýba isté fluidum, ktorým by ma vedel osloviť viac.
7 / 10
1. Lucifer´s Orchestra
2. Advent Massacra
3. Bros Of Inferno
4. Victoria Karisma
5. In Bondage Of Blind Desire
6. Hysteria In Coma
7. Dogra´s Empire (ROOT cover)
8. Furious Beat Of The Black Hearts
9. The Antichrist (SLAYER cover)
10. Darker Than The Darkness
doopravdy vytecny black metal.... a taky kamaradi
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.